16. března jsme se sešli na vlakovém nádraží U Padlých, abychom se ještě znovu vrátili v čase do doby druhé světové války. Jako stroj času nám posloužil Jižní expres, kde jsem osobně začal pročítat Vernovu Cestu kolem světa za 80 dní, abych se trochu připravil na tábor. Po příjezdu do Prahy nám už jen stačilo dojít na příslušné adresy a dobrodružství mohlo začít:

Je 27. května 1942 a Evropa je uprostřed největšího válečného konfliktu všech dob. Uplynulo pět měsíců od prvního transportu do Terezína, Němci se přibližují ke Stalingradu a v Praze právě proběhl atentát na zastupujícího říšského protektora Rienharda Heydricha. Státní tajemník K. H. Frank vyhlašuje zákaz nočního vycházení a gestapo zatýká bezhlavě každého, kdo se jim jen trochu nepozdává. Celým městem se nese strach. V těchto těžkých časech jsme se ocitli před domem s malým bytem Pavla Nového, kterého právě odvedlo gestapo, ačkoli Pavel nemá s atentátem nic společného. Má ale mnohem větší tajemství, které musí zůstat Němcům skryto. Jsme tady, abychom ho našli dříve než oni. Správce domu ale není takový vlastenec jako my. Zavřel nás na dvorku a zavolal na nás gestapo.

Dále se jedná o poměrně dost upravené vzpomínky obou skupin. I přesto může dojít k prozrazení zápletky her…

A tak jsme se ocitli zamčeni na potemnělém dvorku. V dálce bylo slyšet zlověstné hřmění. Naše svíčky stačily sotva na to, aby člověk mohl přečíst zde vylepené vyhlášky o zákazu vycházení. Po chvíli rozkoukávání jsme na dvorku našli zamčenou bednu s červeným křížem, zjevně to byla lékárnička, ke zdi připoutané kolo a schránka na dopisy. Vedle zamčených dveří do bytu, kam jsme se potřebovali dostat, byla cedule s číslem popisným a v rohu okap. I přes blýskání a hřmění jsme získali potřebné informace, abychom se dostali do bytu.

Konečně jsme byli uvnitř. Z rohu se ozýval německý hlas. Chvíli jsme váhali, zda můžeme rozsvítit (přece jenom jsme si nebyli jisti dostatečností zatemnění oken), ale vzhledem k tomu, že gestapo už stejně bylo téměř jistě na cestě k nám a práce při svíčkách jsme již měli plné zuby, jsme se nakonec rozhodli otočit spínačem. Místnost ozářila holá žárovka nad stolem a hned jsme poznali, že jsme v kuchyni. Hlas, který nás původně velmi znejistil, pocházel z radiopřijímače. Na něm, ostatně jako na všech radiích, byla cedulka varující, že poslouchání cizího rozhlasu se trestá smrtí. O rádio jsme se ale již více nezajímali a dali jsme se do prohledávání místnosti. Byly zde skříně s nádobím a budíky, šachový stolek i s většinou figurek, dále kamna a jídelní stůl, nad kterým byly hodiny. Knihovna vpravo od dveří byla plná knih, Antonín Dvořák nám však nic neprozradil.

Dveře naproti knihovně nás navedly do další místnosti. Byla to ložnice, což jsme poznali podle manželské postele v pravé části pokoje. Vlevo od dveří byly u zdi tři velké skříně, všechny zamčené, u postele noční stolky s dalšími budíky, šicí stroj a naproti postelím ještě zrcadlo na nízké skříňce. Ta jediná šla otevřít a uvnitř jsme našli fotoalbum. Na všech těchto fotkách byl náš známý Pavel Nový.

Ve skříni byste čekali nějaké šatstvo či nějaké jiné předměty. Proniknutím do jedné se nám ale před očima otevřel úplně nový prostor. V něm byl stůl s psacím strojem a lampou, dva kufry a matrace. Nad ní byla natažena prádelní šňůra a na zdi spousta černých čar, jako by si někdo značil počet dní. V kufru bylo oblečení s našitými žlutými židovskými hvězdami, flétna a noty. V druhém kufru byly kalhoty, v kapse byl klíč, s jehož pomocí jsme odemkli šuplík pod lampou.

Mezitím jsme v kuchyni otevřeli skříňku naproti kamnům a našli jednu z chybějících věží. Když jsme řešili, k čemu nám asi tak může být, ozvalo se bušení na vrata dvorku. Málem jsme zpanikařili. Vzhledem k zabezpečeným dveřím bytu jsme však měli ještě chvilku času. Ze stolu jsme stáhli ubrus a odhalili šesticípou hvězdu s různě barevnými cípy a písmeny. Díky tomu jsme mohli správným pohybem vytáhnout klíč od vedlejší skříně, kde jsme našli fotoaparát.

Další rány, teď už na dveře a německá výzva k otevření dveří. Skoro jsme vyskočili z kůže. Rychle jsme se přesunuli z kuchyně do úkrytu, když v tom zhaslo světlo. Jen lampička v krytu ještě svítila. Přestože osvícení nevyvolaného filmu by nás mohlo dostat do pěkných komplikací, fotoaparát jsem otevřel. Ulevilo se mi, když jsem zjistil, že zde je jen kousek již vyvolaného filmu. Na něm bylo vyfoceno další tajné místo. Po správném stisknutí se ozvalo cvaknutí. Byly zde pasy, lahvička s kyanidem a klíč.

Poslal jsem ostatní napřed a sám se naposledy rozhlédl. Co by ještě mohlo být k užitku? Co nenechat napospas gestapu? Zhasl jsem lampu a v nastalé absolutní tmě po paměti došel ke dveřím skříně, kde na mě čekali ostatní. Zavřel jsem za sebou a společně jsme se skrze pověšené kabáty pustili chodbou do neznáma.

Vešli jsme do malé, lehce osvětlené místnosti s postelí, rádiem, psacím stolem, poličkou a skříní. První nás zaujal obraz prezidenta Edvarda Beneše, díky němuž jsme otevřeli šuplík u psacího stolu, ale najednou zhaslo světlo a my popadli baterky, které na něm ležely. V šuplíku byl kousek fotografie a klíč od skříňky se spínačem. Znovu jsme tedy měli dostatek světla.

Na poličce jsme našli další část fotografie, v truhle jsme našli plechovou bednu. V té byly diapozitivy a klíč, kterým jsme otevřeli zámek dřevěné krabice, která byla přidělaná ke stolu. Pod ní byla promítačka, kam jsme vložili fotky. Promítnutím je na zeď se nám podařilo rozluštit způsob správného zapojení drátů do rádia.

Rádio konečně obživlo a byl slyšet hlas, který oznamoval, že dnes zemřelo dalších 12 lidí. Připočtením tohoto čísla k ostatním na fotkách křížkem označeným nám pomohlo k otevření skříně. Byly tu dva kabáty a ramínko, které bylo pověšené na tyči. Kromě malé díry u podlahy nic nenasvědčovalo tomu, že je zde něco důležitého. No, dobrá, ještě tu byl krvavý obtisk ruky… Šťastným omylem se nám tak nakonec podařilo otevřít cestu dál. Nikomu se do ale do tmavé místnosti, kde byl vidět jen obraz Adolfa Hitlera, nechtělo. Po chvíli přemáhání jsme vstoupili a našli plány o odvetě Čechům za spáchaný atentát. Někde tu byla časová bomba! Rychle, musíme ji zneškodnit!

Obraz skrýval přívod vody, pomocí které jsme otevřeli lékárničku, kde byla díra do vedlejší místnosti. Se zděšením jsme zjistili, že bomba je již spuštěná a vedle ní sedí německý důstojník s prostřelenou hlavou. Bomba pípá rychleji a rychleji! Otevřít si cestu ven už nestihneme a vysavač, který by nám mohl pomoci dostat se k bombě, jsme zavařili. Co jen můžeme dělat?

Můžeme se zasmát, být vděčni, že si dnes na takové situace můžeme jen hrát, a zase se někdy vrátit, abychom opravdu unikli.