„Poručík John Dunbar leží s těžce poraněnou nohou v polní vojenské nemocnici. Chirurgové si před plánovanou amputací jeho nohy musí odskočit na kafe, protože samou únavou už na svou práci pořádně nevidí. John si však po jejich odchodu přes velkou bolest opět nazouvá s vypětím sil svou botu a uniká z nemocnice zpět na bojiště. Nasedne na koně, vřítí se mezi linii seveřanských a jižanských vojáků a cválá před jejich puškami. V tu chvíli ještě neví, jak moc se zanedlouho změní jeho život. Chtěl zemřít, ale stal se z něho hrdina…“

20. 7. – 4. 8. 2024 jsme společně prožili další nádherné dny v údolí Losí řeky. Tématem letošního tábora byl příběh Tanec s vlky, ve kterém se někteří z nás stali americkými vojáky Unie a Konfederace, jiní indiány kmene Lakotů. Ráno po rozcvičce a lachtánkovi bubny ohlašovaly nový den s táborovou hymnou Wendeya hou. Hráli jsme scénky, bojovky, utkali se při sportovním dni v lakrosu, ringu, softbalu a fotbalu, vařili v našich táborových kuchyních oblíbená jídla – knedlíky s uzeným a zelím, řízky, špagety… Ve dvou dnech jsme plnili Orlí pera – malé a velké činy, při kterých jsme si vyzkoušeli lov a zpracování masa, indiánské vaření, malování na obličej, indiánské písmo, rozdělávání ohně křesadlem a třením dřev, hrnčířství, poznávat bylinky, brouky a ptáky, hrát na píšťaly a bubny, brousit nože, vyrábět lžíce a misky ze dřeva, nebo kapsičky a pouzdra z kůže, nebo třeba lakotštinu. Obrovský úspěch měla hra z dílny Sigiho „World of indians“, nebo potní chýše, kterou pro nás vybudoval Ben. Na prvním běhu nás navštívili kamarádi, kteří se zabývají občanskou válkou Severu proti Jihu a ukázali nám manévry vojenské jednotky v dobové výstroji a výzbroji. Na druhý běh za námi přijel kamarád Hejkal a mohli jsme tak poprvé vidět, jak se rozdělává oheň indiánským způsobem třením dřev bez použití lučíku. Při odpoledních skupinkách jsme se spolu zamýšleli nad hodnotou přátelství, nad vyrovnáním se s trápením v životě, nad přijímáním lásky, nebo třeba o touze po čistotě a krásnu. Tento tábor byl také výjimečný tím, že jsme oslavili společně několikery 18tiny. Na konci prvního běhu jsme naše věrné starší rangery, obdarovali plechovými hrnečky s čajem a kávou a pozvali je branou na příští tábory už jako vedoucí. Každý vedoucí přece musí mít plecháček na večerní porady :).