7. července 2019 (neděle) – někdy okolo 4. hodiny ráno začala vstáváním čtyř vedoucích a devíti rádců naše expedice na Muráň. V 5 hodin jsme už seděli ve vlaku, ale krátce na to vlak zastavil u Chotýčan a už se nerozjel. Po dvou hodinách nás náhradní lokomotiva dotáhla do Tábora, přesedli jsme a cesta dál probíhala už podle harmonogramu, leč o 120 minut posunutého :). Vše dobré, jen místenky neplatily a tak jsme seděli z Prahy do Bratislavy v uličce na batozích. V Žiaru nad Hronom přistoupila ještě Anežka a byli jsme kompletní: já, Matěj, Sam, Ivetka, Majda, Anežka, Adélka, Nat, Adam, Féfa, Vojta G., Vojta H., Kryštof a Háňa. Chyběl nám ještě Slávek, kterému den před odjezdem doktor diagnostikoval boreliózu :(. Dorazili jsme do městečka Jesenské, kterým jsme měli jen projíždět, ale díky zpoždění jsme v něm na noc uvízli. Modlili jsme se, abychom měli kam složit hlavu a Bůh se o nás postaral. Přenocovali jsme v Kulturním domě, díky ochotě a dobrotě pana správce, který se nás v noci nezalekl a na prosbu o nocleh venku pod přístřeškem, nás ubytoval uvnitř. I sprcha byla!
8. července (pondělí) – je noc, nahoře na půdě dřevěné chaty u Randavice spí už skoro všichni rangeři. Jen Vojta H. a Kryštof ještě klábosí venku u ohně s Matějem, Samem a Ivetkou.Máme v nohách 15 km a možná i víc. S nejtěžšími batohy plnými jídla na týden a převýšením 500 metrů. Od nádraží jsme šli chvíli po zelené značce a dál pak údolím Tisovecké Rimavy a Kačavy, která do ní přitéká. Batohy byly těžké, před námi cesta stoupala do hor a tak jsme dělali přestávky na odpočinek a pití. Svačinu jsme si dali na místě Petrovcovo u jedné chaty, kde jsme to s radostí ze sebe všechno sundali, jako už nadále častokrát. Okolo 14 hodiny jsme si uvařili oběd (čínskou polévku) a pak nás čekalo závěrečné stoupání na sedlo Burda v 1006 m.n.m. Procházeli jsme krásnými horskými loukami s nádhernými výhledy zpátky do údolí. Našim cílem k bivakování byla dřevěná chata pod Malou Stožkou, kterou jsme objevili před 6ti lety. Byli jsme s Matějem napjatí, jestli tam ještě stojí. A stála :). Čistá, prostorná, s cedulkou: „Postavili pro vás Lesy SK“.
9. července (úterý) 14.50h – jsme před odchodem na Nižnou Kľakovou po žluté značce. Měl by nás čekat jen dvouhodinový pochod do dalšího srubu. Asi se tam všichni nevejdeme, tak postavíme naše nové Qechua rébly. Dnes jsme vstávali až v 10 hodin, takže nás jedenáct hodin spánku posilnilo a trochu se naše unavená a rozbolavělá těla dala dohromady. Při snídani jsme si četli z knížky „Modlitba teenagera“ a hezky jsme si o tom dál ještě povídali (evoluce, osobní vztah s Bohem, modlitba…). Pak jsem vyrazili hledat malou jeskyni v lese, kterou jsme po delší době opravdu našli, ale byla již zasypaná. Na horní louce jsme si pěkně užili a zahráli freesbee. Obědvali jsme na místě, zbalili věci a v 15.20h vyrazili dál. Po žluté značce jsme sestupovali podél potoka, který nám zajišťoval při táboření vodu na vaření i umývání. Před odbočkou do dalšího stoupání objevil Matěj už ráno pramínek pitné vody a tak jsme nyní dočerpali část zásob do lahví na cestu. Dál jsme pokračovali po žluté na rozcestník pod Skalnou branou, byl to pěkný stoupák. Nechali jsme si na místě batohy a vyšplhali si na Skalní bránu. Ten rozhled do údolí a po okolních kopcích byl nádherný. Kluci to hned využili a hráli si s ozvěnou :). Tam jsme také měli už opět signálm na mobil a tak jsme mohli poslat alespoň opožděně zprávy rodičům – čekali na ně. Okolo 18.30h jsme dorazili na Nižnou Kľakovou, kde stojí krásný srub. Většina se vešla dovnitř (9 nocležníků), tři kluci – Féfa, Vojta G a Nat si postavili rébl a já s Matějem jsme si ustlali na verandě pod střechou. Večeřeli jsme ovesnou kaši a zůstali ještě u ohýnku.
10. července (středa) – Bylo krásné ráno, kluci rozfoukali ohýnek z večera a společně jsme se nasnídali. Sbalili jsme a vyrazili dál. Chvíli jsme stoupali a pak už jen klesali náhorní plošinou po červené značce. Obědvali jsem u Studni na Muráňské planině, kde byla i studánka. Pak jsme pokračovali po červené až na Maretkino, schovali si batohy pod stromy a šli se podívat na vyhlídku Poludnica. Byla to nádhera, stáli jsme na zlomu a dívali se do údolí pod nás. Někoho napadlo, že zkusíme hodit vlaštovky složené z papíru a některým to letělo hodně daleko :). K večeru jsme dorazili na Dlhú luku, kde jsme si v zapadajícím slunci ještě odpočinuli a také zaházeli s diskem. Myslel jsem při pohledu kolem na kamaráda Irčana a také na mého tátu, kteří mi o tomto kraji kdysi dávno vyprávěli a také mě přivedli k táboření. Dnešní putování jsme dokončilina Chatě pod Zámkom, kde byla sice zavřená místnost na spaní, ale mohli jsme bivakovat na verandě, kterou jsme si upravili plachtami proti zahánění větru. Vařili jsme k večeři kuskus a myslím, že se docela s rajčatovou omáčkou povedl i když to někteří zrovna neocenili :). Po nás přišli ještě čtyři turisté z Čech, poseděli jsme společně u ohně a přespali na stejném místě.
11. července (čtvrtek) – Ráno jsme po snídani došli bez batohů na Muráňský hrad, který je jedním z nejvýše položených hradů na Slovensku. Honily se přeháňky a tak došlo i na pláštěnky. V Muráni po sestupu z 800 m.n.m. na 350 m.n.m. jsme vpadli mdo hospody a po zásluze všichni dostali 0,5l kofoly – slíbil jsem jim to, jsou prostě skvělí, dobře šlapou a vztahy mezi sebou mají prima. Na rohu ulice byla pekárna s velkým nápisem „Muráňská buchta“. Měli borůvkové, makové, tvarohové a ještě všechny možné další náplně a měli stále vyprodáno, protože ty buchty byly zkrátka výborné. Každých půl hodiny upekli novou, voňavou a horkou várku buchet. A to si tak stojíte frontu na buchtu (0,9 Euro/buchta), těšíte se až si ji koupíte a zakousnete se do ní a je před vámi pán, který si koupí všechny :). Posilněni a odpočinutí pokračujeme dál přes Muráňskou Lehotu (mají hezký znak obce: beránka, pilu, sekeru a poříz) a stoupáme opět z údolí do kopců. Pořádný krpál, stoupání tak 45°, ohnout se trochu dopředu a lezeme po čtyřech. Nahoře se rozprostírají loučky a kolem nás opět nádherné výhledy. Vidíme přes údolí i vyhlídku, kde jsme pouštěli den předtím vlaštovky. Docházíme k lovecké chatě pod Čiertaží a vybalujeme pět réblů a obsazujeme verandu. Prochází kolem nás asi 200 oveček a přišel se na nás podívat i pejsek bačavčík. Vaříme na PB vařičích, máme ohýnek, začínáme hrát Dračí doupě, kterou připravil Kryštof.
12. července (pátek) – Ráno nás už před 7 hodinou vytáhlo ze spacáku sluníčko na východě. Po snídani jsme měli chvilku na zamyšlení nad tématem „O poslušnosti“ a byl to dobrý čas. Poslali jsme SMSku Slávkovi, který zůstal doma a chyběl nám. Zastavil se za námi hajný, stejný, který byl za námi na stejném místě před 6ti lety 🙂 a i on si na nás vzpomněl. V údolí pod námi, že prý je medvědice s malými a medvědů rok od roku přibývá. Panu hajnýmu chodí na podzim na jablka na samotě, kde bydlí. Na Trstie, kam jsme měli namířeno, prý medvědi také jsou. O několik hodin později jsem se o tom sám přesvědčil, když jsem našel medvědí stopu. Před odchodem přišel ještě bača s pejskem Maťkou a tak jsme se s ním všichni vyfotili na památku. Na nedaleké bačovně – maringotky – jsme nabrali pitnou vodu a šlapali naší poslední celodenní trasu. Na oběd jsme zastavili v sedle Korimovo, odpočívali, házeli diskem. Na cestě dál nás vyprovázelo stádo krav a býků, které od někud přišlo. Rychlejší část expedice šla napřed s touhou uvidět medvěda, nakonec trochu bloudila a tak my pomalejší došli na chatu Trstie první a trochu jsme z toho byli překvapeni, že tam nikdo není. Přišla malá skupinka s Matějem a Ivetkou, ale pořád nám scházelo 5 rangerů. Nakonec jsme se v pořádku shledali, postavili jsme rébly, vařili poslední jídlo a mlsali poslední dobroty. Hráli jsme u ohýnku další část Dračího doupěte a Háňa si opekl lovečák a topinky na víčku od ešusu. Zítra budeme vstávat už v 7 hodin a pofrčíme dolů z kopce na vlak domů.
13. července (sobota) – No úplně to dolů nefrčelo, tříkilometrová trasa na 57 minut se protáhla na hodinu a třičtvrtě, protože turistická zelená značka vedla takovými houštinami a lesem, že jít mimo cestu vyšlo na stejno. Naštěstí jsme měli časovou rezervu, abychom si ještě stačili nakoupit jídlo v Rimavské Pile na celodenní zpáteční cestu. Po mnohých útrapách (kameny, kořeny, křoviska, kopřivy, hledání cesty) jsme dorazili na železniční zastávku a vlak odjížděl za 15 minut. Rangeři zůstali s Ivetkou u batohů ve stanici a Matěj, Sam a já jsme běželi do Jednoty. Pobrali jsme tam Kofoly a Coca-coly, sladké pirožky, sušenky a brambůrky a uháněli zpátky. Cesta domů až na další zpoždění vlaku, proběhla dobře a tak jsme po půlnoci dorazili do Českých Budějovic.
Na fotky z expedice rádců se můžete podívat ZDE:
