NA POMOC PŘÍRODĚ

Říjen 20th, 2019 Comments off

Měli jsme chuť být nějak užiteční přírodě kolem našeho tábořiště a tak jsme se domluvili s panem hajným, že bychom v sobotu 19. října 2019 vysázeli nové stromečky, malé buky na pasece. Shodou okolností to byl termín, kdy Lesy ČR také měli pro veřejnost po celé republice připravenou podobnou akci, asi jsme je inspirovali :). Večer před tím jsme s Natem dorazili džípem na tábořiště, abychom tam přespali a ráno ještě stihli vyčistit zanesený komín od kamen. Ráno na tábořiště už dorazila celá parta a bylo nás celkem 28. Tomáš s Vlastou a s jejich kluky zůstali obětavě na místě, aby všem na kamnech uvařili na poledne výborný guláš. Odjeli jsme na místo setkání s panem hajným, rozdělili se na dvě party a dvě paseky a pan hajný nás zaučoval, jak malé roční boučky sázet. Do oběda jsme zvládli vysázet nějakých 440 stromečků a po obědě dosázeli všechny na celkový počet 800. Přejeme jim, aby se jim na pasekách dobře žilo, rostlo a líbilo. Přijedeme se na ně určitě podívat :).

Podívat se pár fotek můžete podívat ZDE:

Categories: CO JSME ZAŽILI Tags:

ZÁZRAK NA KONĚSPŘEŽCE

Říjen 9th, 2019 Comments off

Tak tahle výprava byla dlouho očekávaná. Stala se také první cyklovýpravou v naší oddílové historii. Lákal nás příběh koněspřežky, kterou začal stavět František  Antonín Gerstner v 19. století. Po dokončení v roce 1832 se stala první mezinárodní železnicí na světě, a svými 128,7 km propojila Budějovice s rakouským Lincem. V Českých Budějovicích, po cestě k hranicím i v Rakousku stojí do dnešní doby na některých místech stavby z této železnice, nebo jejich zbytky. Strážní domky, můstky a propustě, zbytky mostních pilířů, zářezy dráhy do krajiny. Celý týden před blížícím se víkendem byla předpověď počasí dost nepříznivá. Celou sobotu mělo pršet s teplotami max. 10°C. Pro 30ti kilometrový výlet na kole nic moc i přes to, že ranger je nepromokavý … :). Předpověď jsme neustále sledovali, vyhodnocovali, modlili se, počasí se vyvíjelo. Nakonec jsme se rozhodli, že to zvládneme a případnou nepřízeň se pokusíme v dobré náladě překonat. V pátek 4. října 2019 jsme naložili 19 kol do vlaku, který měl namířeno na jih. V Bujanově jsme měli domluvený s panem starostou nocleh na obecním úřadě a ještě před spaním měl pro nás Kryštof připravené hry „Vrah ve tmě“ a „Mlaskací upír“ :). Ráno jsme zabalili, posnídali koláče (Bujanovu se totiž v době koněspřežky říkalo koláčová stanice, cestující si zde při přepřahání koní dávali koláče) a šli se podívat do malého muzea koněspřežky v zachovalém strážním domku u přepřahací stanice. Před 11 hodinou jsme už byli v sedlech našich kol a uháněli polními cestami. Po malém zabloudění u Trojan jsme objevili zbytek mostu z koněspřežky. Tam nám zapršelo, že jsme i pláštěnky vytáhli, ale za čtvrt hodiny bylo po dešti a začalo na nás vykukovat dokonce sluníčko. Po poledni jsme dorazili na místo v blízkosti hranic u Dolního Dvořiště, kde se vysoko nad nás vypínal pilíř mostu bývalé koněspřežné dráhy. Po obědě jsme vjeli do Rakouska a okolo 15 hodiny došlapali do Třešně – tak vesnici kdysi nazývali Češi cestující Koňkou, kteří v těchto místech měli polovinu cesty z Budějovic do Lince za sebou. Na mapě ji najdete pod názvem Kerschbaum a je zde krásné muzeum koněspřežky umístěné v bývalých klenutých stájích. Prohlídku jsme absolvovali s českou průvodkyní, která je původem z Českého Krumlova a v muzeu provází. Atmosféru dokreslila hudba linoucí se z flašinetu a dobové oblečky, které jsme si mohli obléknout. Vrcholem návštěvy byla 0,5 km jízda věrnou replikou vozu Hannibal, taženého koněm. Po 17  hodině jsme osedlali naše kovové oře – kola a dojeli posledních 8 km zpátky do Čech na vlakové nádraží v Horním Dvořišti.

Na fotky se můžete podívat ZDE: 

Muzeum v Kerschbaumu: www.pferdeeisenbahn.at

Categories: CO JSME ZAŽILI Tags:

CESTA KOLEM SVĚTA ZA 80 DNÍ

Září 25th, 2019 Comments off

Už jsou fotky 🙂

Z I. běhu TADY:

Z II. běhu TADY:

Categories: CO JSME ZAŽILI, TÁBORY Tags:

ZÁVODY STRÁGULÍ

Září 19th, 2019 Comments off

V sobotu 14. září 2019 se uskutečnil 1. ročník závodů strágulí. Kromě skvělé tratě na rychlost se závodilo také v přesnosti, kde týmy museli spolupracovat, aby tento závod dokončili. I přes krátkou trať nebylo vůbec jednoduché udržet pingpongový míček na lžičce a zároveň stráguli uřídit. Týmy s názvy jako „Ženy za volantem“, „Zatlučený kolík“, „100% máme řidičák“ nebo „Květa-cross“ rozesmály nejednoho návštěvníka. Nesoutěžili jen děti, ale i rodiče. Po vyhlášení jsme šli do kluboven Církve Bratrské, kde jsme měli večeři a poté jsme začali nacvičovat scénky z tábora. Večer jsme si ještě pustili táborové fotky a tím skončil první den. Druhého dne začala bohoslužba, kde se hráli scénky a zpívali se písně. Myslím, že se akce všem líbila a doufám, že se bude po roce opakovat 2. ročníkem. Zapsal Slávek.

Na fotky ze závodů se můžete podívat ZDE:

Categories: CO JSME ZAŽILI Tags:

EXPEDICE MURÁŇ 2019

Červenec 14th, 2019 Comments off

7. července 2019 (neděle) – někdy okolo 4. hodiny ráno začala vstáváním čtyř vedoucích a devíti rádců naše expedice na Muráň. V 5 hodin jsme už seděli ve vlaku, ale krátce na to vlak zastavil u Chotýčan a už se nerozjel. Po dvou hodinách nás náhradní lokomotiva dotáhla do Tábora, přesedli jsme a cesta dál probíhala už podle harmonogramu, leč o 120 minut posunutého :). Vše dobré, jen místenky neplatily a tak jsme seděli  z Prahy do Bratislavy v uličce na batozích. V Žiaru nad Hronom přistoupila ještě Anežka a byli jsme kompletní: já, Matěj, Sam, Ivetka, Majda, Anežka, Adélka, Nat, Adam, Féfa, Vojta G., Vojta H., Kryštof a Háňa. Chyběl nám ještě Slávek, kterému den před odjezdem doktor diagnostikoval boreliózu :(. Dorazili jsme do městečka Jesenské, kterým jsme měli jen projíždět, ale díky zpoždění jsme v něm na noc uvízli. Modlili jsme se, abychom měli kam složit hlavu a Bůh se o nás postaral. Přenocovali jsme v Kulturním domě, díky ochotě a dobrotě pana správce, který se nás v noci nezalekl a na prosbu o nocleh venku pod přístřeškem, nás ubytoval uvnitř. I sprcha byla!

8. července (pondělí) – je noc, nahoře na půdě dřevěné chaty u Randavice spí už skoro všichni rangeři. Jen Vojta H. a Kryštof ještě klábosí venku u ohně s Matějem, Samem a Ivetkou.Máme v nohách 15 km a možná i víc. S nejtěžšími batohy plnými jídla na týden a převýšením 500 metrů. Od nádraží jsme šli chvíli po zelené značce a dál pak údolím Tisovecké Rimavy a Kačavy, která do ní přitéká. Batohy byly těžké, před námi cesta stoupala do hor a tak jsme dělali přestávky na odpočinek a pití. Svačinu jsme si dali na místě Petrovcovo u jedné chaty, kde jsme to s radostí ze sebe všechno sundali, jako už nadále častokrát. Okolo 14 hodiny jsme si uvařili oběd (čínskou polévku) a pak nás čekalo závěrečné stoupání na sedlo Burda v 1006 m.n.m. Procházeli jsme krásnými horskými loukami s nádhernými výhledy zpátky do údolí. Našim cílem k bivakování byla dřevěná chata pod Malou Stožkou, kterou jsme objevili před 6ti lety. Byli jsme s Matějem napjatí, jestli tam ještě stojí. A stála :). Čistá, prostorná, s cedulkou: „Postavili pro vás Lesy SK“.

9. července (úterý) 14.50h – jsme před odchodem na Nižnou Kľakovou po žluté značce. Měl by nás čekat jen dvouhodinový pochod do dalšího srubu. Asi se tam všichni nevejdeme, tak postavíme naše nové Qechua rébly. Dnes jsme vstávali až v 10 hodin, takže nás jedenáct hodin spánku posilnilo a trochu se naše unavená a rozbolavělá těla dala dohromady. Při snídani jsme si četli z knížky „Modlitba teenagera“ a hezky jsme si o tom dál ještě povídali (evoluce, osobní vztah s Bohem, modlitba…). Pak jsem vyrazili hledat malou jeskyni v lese, kterou jsme po delší době opravdu našli, ale byla již zasypaná. Na horní louce jsme si pěkně užili a zahráli freesbee. Obědvali jsme na místě, zbalili věci a v 15.20h vyrazili dál. Po žluté značce jsme sestupovali podél potoka, který nám zajišťoval při táboření vodu na vaření i umývání. Před odbočkou do dalšího stoupání objevil Matěj už ráno pramínek pitné vody a tak jsme nyní dočerpali část zásob do lahví na cestu. Dál jsme pokračovali po žluté na rozcestník pod Skalnou branou, byl to pěkný stoupák. Nechali jsme si na místě batohy a vyšplhali si na Skalní bránu. Ten rozhled do údolí a po okolních kopcích byl nádherný. Kluci to hned využili a hráli si s ozvěnou :). Tam jsme také měli už opět signálm na mobil a tak jsme mohli poslat alespoň opožděně zprávy rodičům – čekali na ně. Okolo 18.30h jsme dorazili na Nižnou Kľakovou, kde stojí krásný srub. Většina se vešla dovnitř (9 nocležníků), tři kluci – Féfa, Vojta G a Nat si postavili rébl a já s Matějem jsme si ustlali na verandě pod střechou. Večeřeli jsme ovesnou kaši a zůstali ještě u ohýnku.

10. července (středa) – Bylo krásné ráno, kluci rozfoukali ohýnek z večera a společně jsme se nasnídali. Sbalili jsme a vyrazili dál. Chvíli jsme stoupali a pak už jen klesali náhorní plošinou po červené značce. Obědvali jsem u Studni na Muráňské planině, kde byla i studánka. Pak jsme pokračovali po červené až na Maretkino, schovali si batohy pod stromy a šli se podívat na vyhlídku Poludnica. Byla to nádhera, stáli jsme na zlomu a dívali se do údolí pod nás. Někoho napadlo, že zkusíme hodit vlaštovky složené z papíru a některým to letělo hodně daleko :). K večeru jsme dorazili na Dlhú luku, kde jsme si v zapadajícím slunci ještě odpočinuli a také zaházeli s diskem. Myslel jsem při pohledu kolem na kamaráda Irčana a také na mého tátu, kteří mi o tomto kraji kdysi dávno vyprávěli a také mě přivedli k táboření. Dnešní putování jsme dokončilina Chatě pod Zámkom, kde byla sice zavřená místnost na spaní, ale mohli jsme bivakovat na verandě, kterou jsme si upravili plachtami proti zahánění větru. Vařili jsme k večeři kuskus a myslím, že se docela s rajčatovou omáčkou povedl i když to někteří zrovna neocenili :). Po nás přišli ještě čtyři turisté z Čech, poseděli jsme společně u ohně a přespali na stejném místě.

11. července (čtvrtek) – Ráno jsme po snídani došli bez batohů na Muráňský hrad, který je jedním z nejvýše položených hradů na Slovensku. Honily se přeháňky a tak došlo i na pláštěnky. V Muráni po sestupu z 800 m.n.m. na 350 m.n.m. jsme vpadli mdo hospody a po zásluze všichni dostali 0,5l kofoly – slíbil jsem jim to, jsou prostě skvělí, dobře šlapou a vztahy mezi sebou mají prima. Na rohu ulice byla pekárna s velkým nápisem „Muráňská buchta“. Měli borůvkové, makové, tvarohové a ještě všechny možné další náplně a měli stále vyprodáno, protože ty buchty byly zkrátka výborné. Každých půl hodiny upekli novou, voňavou a horkou várku buchet. A to si tak stojíte frontu na buchtu (0,9 Euro/buchta), těšíte se až si ji koupíte a zakousnete se do ní a je před vámi pán, který si koupí všechny :). Posilněni a odpočinutí pokračujeme dál přes Muráňskou Lehotu (mají hezký znak obce: beránka, pilu, sekeru a poříz) a stoupáme opět z údolí do kopců. Pořádný krpál, stoupání tak 45°, ohnout se trochu dopředu a lezeme po čtyřech. Nahoře se rozprostírají loučky a kolem nás opět nádherné výhledy. Vidíme přes údolí i vyhlídku, kde jsme pouštěli den předtím vlaštovky. Docházíme k lovecké chatě pod Čiertaží a vybalujeme pět réblů a obsazujeme verandu. Prochází kolem nás asi 200 oveček a přišel se na nás podívat i pejsek bačavčík. Vaříme na PB vařičích, máme ohýnek, začínáme hrát Dračí doupě, kterou připravil Kryštof.

12. července (pátek) – Ráno nás už před 7 hodinou vytáhlo ze spacáku sluníčko na východě. Po snídani jsme měli chvilku na zamyšlení nad tématem „O poslušnosti“ a byl to dobrý čas. Poslali jsme SMSku Slávkovi, který zůstal doma a chyběl nám. Zastavil se za námi hajný, stejný, který byl za námi na stejném místě před 6ti lety 🙂 a i on si na nás vzpomněl. V údolí pod námi, že prý je medvědice s malými a medvědů rok od roku přibývá. Panu hajnýmu chodí na podzim na jablka na samotě, kde bydlí. Na Trstie, kam jsme měli namířeno, prý medvědi také jsou. O několik hodin později jsem se o tom sám přesvědčil, když jsem našel medvědí stopu. Před odchodem přišel ještě bača s pejskem Maťkou a tak jsme se s ním všichni vyfotili na památku. Na nedaleké bačovně – maringotky – jsme nabrali pitnou vodu a šlapali naší poslední celodenní trasu. Na oběd jsme zastavili v sedle Korimovo, odpočívali, házeli diskem. Na cestě dál nás vyprovázelo stádo krav a býků, které od někud přišlo. Rychlejší část expedice šla napřed s touhou uvidět medvěda, nakonec trochu bloudila a tak my pomalejší došli na chatu Trstie první a trochu jsme z toho byli překvapeni, že tam nikdo není. Přišla malá skupinka s Matějem a Ivetkou, ale pořád nám scházelo 5 rangerů. Nakonec jsme se v pořádku shledali, postavili jsme rébly, vařili poslední jídlo a mlsali poslední dobroty. Hráli jsme u ohýnku další část Dračího doupěte a Háňa si opekl lovečák a topinky na víčku od ešusu. Zítra budeme vstávat už v 7 hodin a pofrčíme dolů z kopce na vlak domů.

13. července (sobota) – No úplně to dolů nefrčelo, tříkilometrová trasa na 57 minut se protáhla na hodinu a třičtvrtě, protože turistická zelená značka vedla takovými houštinami a lesem, že jít mimo cestu vyšlo na stejno. Naštěstí jsme měli časovou rezervu, abychom si ještě stačili nakoupit jídlo v Rimavské Pile na celodenní zpáteční cestu. Po mnohých útrapách (kameny, kořeny, křoviska, kopřivy, hledání cesty) jsme dorazili na železniční zastávku a vlak odjížděl za 15 minut. Rangeři zůstali s Ivetkou u batohů ve stanici a Matěj, Sam a já jsme  běželi do Jednoty. Pobrali jsme tam Kofoly a Coca-coly, sladké pirožky, sušenky a brambůrky a uháněli zpátky. Cesta domů až na další zpoždění vlaku, proběhla dobře a tak jsme po půlnoci dorazili do Českých Budějovic.

Na fotky z expedice rádců se můžete podívat ZDE:

Categories: CO JSME ZAŽILI Tags:

OBLÉHÁNÍ MACINDAWU

Červen 24th, 2019 Comments off

V pátek 21. června 2020 jsme naskládali většinu své bagáže včetně zbraní do Kájova povozu a sami jsme vyrazili vlakem na dlouhou cestu až do Olešné na Moravě, odkud jsme museli ještě zhruba čtyři kilometry dojít pěšky do ležení. Už zdálky byla slyšet muzika, a ač jsme přišli pozdě, ještě nám zkontrolovali oblečení a zbraně. Většina z nás dostala pouze jeden život, protože porota odmítala pochopit, že chudý Skotij na lepší vybavení než prostý kilt nemohl mít dostatek prostředků. Po mnohonásobném opravování prošel i dostatek zbraní, ale nestihli jsme tak různé soutěže, které by nám mohly přidat zlaťáky na následné dražby. Po tom, co jsme se navečeřeli, jsme shlédli velkolepé představení chrličů ohně a ohňožongléřů a následný ohňostroj.

Ráno po snídani jsme se shromáždili v kostýmech k první dražbě, které vždy předcházely bitvě. A začalo tažení. Tažení, ve kterém jsme se statečně bili, ale proti přesile spojených sil Araulenců a Skandijců, kteří nás zbaběle napadli po tom, co jsme jim vyčistili cestu od lapků, a ukradli nám jejich poklad. Ten ukryli v opevněné tvrzi a tam už jsme proti nim nic nezmohli. Při tomto obléhání mi Araulenský král, proti kterému jsem se statečně postavil, abych mu zabránil napadnout náš hlavní útok na bránu ze strany, rozšlapal kopí… Jediným povzbuzením nám v tuto chvíli byla naše úžasná lékařka, která ve svém košíku kromě dostatku pití nosila oříšky, rozinky, datle, mentolové bonbóny, hašlerky a podobně.

Během přípravy oběda – ukuchtili jsme si bramborové knedlíky plněné uzeným a samozřejmě cibulku a zelí – jsem si kopí opravil. Po obědě nás čekalo obléhání tvrzí, jako by nám to dopolední už nestačilo. Při dražbě jsme vydražili pevnost s obránci, která se později ukázala jako úplně nejnemožnější jak svým umístěním (v otevřeném prostoru v ďolíku), tak tím, že námi najmutí obránci příliš nebránili. Druhý útok jsme tedy již neustáli a museli se potupně stáhnout. Pokusy dobýt vedlejší tvrz byly některé i úspěšné, ale pokaždé nás spojený útok Araulenu a Skandie vyhnal ven. Sir Keren mezitím o něco lépe odolával ve své špatně přístupné tvrzi. Některé momenty ale i z perspektivy poražených stály za to. Například domluvený souboj jeden na jednoho v houštině za tvrzí proti jednomu Skandijci s velkým kulatým štítem, kdy se mě jedno Skandijče neustále snažilo zabít zezadu, nebo jak araulenský král obklopený našimi bojovníky jednoho po druhém vyřazoval nehledě na to, kolik již sám již dostal ran. Jo a abych nezapomněl, zlomilo se mi kopí.

Následovala večeře složená z pečeného prasete a dalšího grilovaného masa. Jak jsme se na ni tolik těšili, povedlo se Ivetce si pochroumat kotník, když si za mírné chůze nevšimla mírného ďolíku v trávě. Po večeři jsme byli svědky středověkorockových chval a úžasného svědectví. Mluvili jsme také například o délce hraní počítačových her a o tom, že takto strávený čas nemusí být vždy ten nejlepší.

Byla už tma, když jsme se vydali ztrestat žoldáky a odnosit jim co nejvíce radioaktivního materiálu. (Žoldáci označení svíticími tyčkami hlídali hromady svíticích tyček.) Pozitivní na této bitvě byly minimálně dvě věci: neprohráli jsme a nezlomilo se mi kopí, protože byly povoleny pouze sečné zbraně. Potom jsme si ještě dlouho do noci povídali kolem ohně.

V neděli dopoledne jsme potom bojovali v závěrečné bitvě. Štítové hradby proti sobě, lučištníci přes ně pálili, co se dalo. Malé skupinky podnikaly výpady na obou křídlech. Stál jsem se svým kopím za naší štítovou hradbou tak, abych znesnadnil nepříteli průnik. Naše linie postupovala, nepřítel zbaběle držel své pozice. Až potom vyrazil na steč. Moje kopí přežilo právě jednu ránu, která vyřadila jednoho velkého rytíře z boje. V tu chvíli sir Keren vyhlásil králosmrt, což byl pokyn k všeobecnému útoku na jejich krále. Rychle jsem si doběhl pro meč a tesák, abych mohl tento příkaz splnit. Obchvatem zprava jsem překvapil několik lučištníků, a pak zezadu skočil po skandijském oberjarlovi a ubral mu tak alespoň jeden život. Tato bitva se poté ještě jednou opakovala a podruhé už jsme drtivě vyhráli. Po posledním nástupu, kde se předávala vítězná přilba, jsme si rychle zabalili a vydali se zase stejnou cestou, jako jsme přišli a přijeli domů. Příště musíme víc zabrat při přípravě výbavy…  .    Prožil a zapsal Matěj

Na fotky z bitvy u Macindawu se můžete podívat ZDE:

Categories: CO JSME ZAŽILI Tags:

ÚNIK RÁDCŮ

Duben 29th, 2019 Comments off

16. března jsme se sešli na vlakovém nádraží U Padlých, abychom se ještě znovu vrátili v čase do doby druhé světové války. Jako stroj času nám posloužil Jižní expres, kde jsem osobně začal pročítat Vernovu Cestu kolem světa za 80 dní, abych se trochu připravil na tábor. Po příjezdu do Prahy nám už jen stačilo dojít na příslušné adresy a dobrodružství mohlo začít:

Je 27. května 1942 a Evropa je uprostřed největšího válečného konfliktu všech dob. Uplynulo pět měsíců od prvního transportu do Terezína, Němci se přibližují ke Stalingradu a v Praze právě proběhl atentát na zastupujícího říšského protektora Rienharda Heydricha. Státní tajemník K. H. Frank vyhlašuje zákaz nočního vycházení a gestapo zatýká bezhlavě každého, kdo se jim jen trochu nepozdává. Celým městem se nese strach. V těchto těžkých časech jsme se ocitli před domem s malým bytem Pavla Nového, kterého právě odvedlo gestapo, ačkoli Pavel nemá s atentátem nic společného. Má ale mnohem větší tajemství, které musí zůstat Němcům skryto. Jsme tady, abychom ho našli dříve než oni. Správce domu ale není takový vlastenec jako my. Zavřel nás na dvorku a zavolal na nás gestapo.

Dále se jedná o poměrně dost upravené vzpomínky obou skupin. I přesto může dojít k prozrazení zápletky her… Read more…

Categories: CO JSME ZAŽILI Tags:

NA KOMETĚ – DÍL PRVNÍ

Březen 3rd, 2019 Comments off

Hned první den měsíce března roku 2019 večer jsme vlakem vyjeli vstříc dalšímu dobrodružství. Do Zlaté Koruny jsme dorazili potmě. Po rychlém ubytování jsme se při večeři setkali s kapitánem Servadacem a jeho dvěma sluhy, kteří vykřikovali něco o velkých zemětřeseních, vlnách, změně gravitace, východech na západě a velké neznámé planetě na obloze. Nic dalšího nám k tomu neřekli, tak jsme to nechali na ráno. Nevím jestli z rozrušení, ale nikomu se tu noc nedařilo usnout a celá noc byla velmi neklidná. Vedoucí museli pořád chodit a ztišovat, zhasínat  v pokojích apod. Ráno jsme se hned po snídani a rozcvičce pustili do výroby raket. Řezali jsme, vystřihovali a lepili a také zkoušeli letové vlastnosti. S raketami jsme se též účastnili leteckého víceboje – let do dálky, do výšky a na cíl. Po obědě nás čekala výprava na nedalekou rozhlednu Granátník, kde jsme našli promrzlého a vysíleného hvězdáře Rosettiho. Ten nám konečně objasnil příčinu změn a vysvětlil nám, že letíme na kometě, která narazila do země a vzala jí kus s sebou do vesmíru. Někteří tomu nechtěli věřit, ale i citelné ochlazení tomu nasvědčovalo. Spolu s hvězdářem jsme sestoupili  do země tepla. A protože opravdu přituhovalo, zahráli jsme si hru, kdo na sebe obleče víc oblečení. Po večeři jsme si povídali o vesmíru, a protože venku bylo zataženo, ukazovali jsme si nějaká souhvězdí v programu Stellarium. Také jsme si pustili krátký vesmírný večerníček a my starší zavzpomínali na vesmírné lety s Ládínkem Smolíkem. Kometa se dle výpočtů blížila k zemi a tak vznikl plán zachránit se v balónu. Balóny jsme vypustili dva a nakonec se nám podařilo se zachránit a tak jsme to i vydatně oslavili – vypustili jsme do atmosféry také rychlé špunty :). V neděli jsme se vrátili domů a měli radost, že to nakonec dobře dopadlo.

Na fotky z výpravy se můžete podívat ZDE:

Categories: CO JSME ZAŽILI Tags:

III. RALLYE ROYAL RANGERS

Únor 10th, 2019 Comments off

V sobotu 9. února 2019 jsme se sešli na závodech autíček. Každý účastník se musel registrovat a vymyslet si název své závodní stáje.  Závody začaly a nejmladší závodníci se připravili na start. Pokračovali starší a nakonec vedoucí. Během celých závodů bylo k dispozici drobné občerstvení. Ostatní, kteří právě nezávodili, si mohli jezdit na menší autodráze, nebo hrát deskové hry. Po finále bylo vyhlášení a předávání cen vítězům. Závody se sice o 2 hoďky protáhly, ale všichni odešli spokojení.

Na fotky se můžete podívat ZDE:

Categories: CO JSME ZAŽILI Tags:

TROSEČNÍCI POLÁRNÍHO MOŘE

Únor 2nd, 2019 Comments off

Tak jsme se sjeli, někteří autem, někteří vlakem, někteří z Budějovic, někteří z Vlašimi v pátek 25. ledna 2019 do útulné základny Tomíků v Hutích u Pacova. Čekal nás napínavý příběh po stopách vzducholodi Italia, která havarovala 23. května 1928 při návratu od Severního pólu kdesi na severovýchod od Špicberků. Spolu s hrdiny filmu Červený stan (a také s Čechem Karlem Němcem) jsme prožívali příhody trosečníků na kře ledové až do jejich záchrany ledoborcem Krasin 12. července 1928. V pátek jsme začali pečením buřtů a večer byl věnován rádiovému spojení. V sobotu ráno jsme dostali zprávu, že nedaleko základny vypadli ze vzducholodi Italia tři členové posádky. Rozdělili jsme se tedy na tři skupiny a vyrazili je zachránit. Museli jsme nalézt nebohé trosečníky a ztracené věci ze vzducholodi, poskytnout trosečníkům ošetření, postavit stan a uvařit  čaj. Ranění byli promyšleně rozmístěni do okolí. Jeden potichu umrzal asi půl hodiny, než ho našli a někteří vypadli ze vzducholodi v dosti nepřístupném terénu. Museli jsme oběhat široké okolí, než jsme našli poházené stany, nosítka, vařiče, deky a ešusy. Občas to byl docela problém. Také prosté přemístění zmrzlých dobrovolníků na nosítka se neobešlo bez problémů, to jsme ještě netušili, že je budeme muset donést až do chaty. Stavba stanu byla oproti tomu brnkačka (tedy jak pro koho). Důležitým a náročným úkolem bylo vyrobit kamínka z plechovek od konzerv, dobré dílo bylo nakonec dokonáno a oheň mohl vzplát. Nyní stačilo už jen přidat vodu a trochu čaje a zázračný životabudič je připraven. Poté už jen zbylo najít ztracené věci ze vzducholodi a odnést zraněného na základnu. Po obědě jsme se přesunuli k červenému stanu (kopie originálu z Milánského muzea), kde jsme si vyslechli povídání od manželů Mentzlových o trosečnících, kteří v tomto stanu přežívali 48 dní. Poté  jsme museli odnést raněného na nosítkách na přistávací plochu, kam pro něj přilétlo letadlo. Když jsme se vrátili, dali nám přijímací směrové antény a sluchátka a my jsme vyrazili po skupinách hledat vysílač. Vrátili jsme se v hluboké tmě a v jídelně na nás čekala sladká odměna v podobě palačinek. Večer skončil prezentací videií, které jsme při zachraňování trosečníků natočili. Povím vám, že jsme u toho dost nasmáli :). V neděli nás očekával úklid a balení, střelba na lišku a na medvěda z revolveru a dobrý oběd v podobě rizota od naší skvělé kuchařky Jany.

„Musí se jednat rychle. Jenom ten, kdo jako já byl tři týdny uvězněn na kře, může pochopit, jaké to je, a že pomoc v takovém případě není nikdy dost rychlá. Existuje něco jako pocit solidarity, který svazuje všechny lidi, ale zejména ty, kdo nasazují život pro věc vědy. Před tímto pocitem musí naše osobní hořkost zmizet. Ať už cokoli kalilo moje vztahy ke generálu Nobilovi, je to dávno zapomenuto. Dnes vidím jen jedno: Nobile a jeho druhové jsou v nebezpečí a je třeba udělat všechno, co je v lidských silách, abychom je zachránili.“

Roald Amundsen

Na fotky z polární výpravy se můžete podívat ZDE:

A tato videa ze záchrany trosečníků musíte určitě vidět 🙂 ZDE:

Příběh o ztroskotání vzducholodi Italia roku 1928 si můžete přečíst ZDE:

Categories: CO JSME ZAŽILI Tags: